- vnitřní objem 19 m

• objem zdiva 38 m³
• hmotnost 98 t
• ocel 3200 kg

- vnitřní objem 16 m³

• objem zdiva 50 m³
• hmotnost 130 t
• ocel 4800 kg

- vnitřní objem 16 m³

• objem zdiva 87 m³
• hmotnost 216 t
• ocel 6800 kg

1, navrtávat a poté výbuchem a sbíječkou rozbourat

Příprava ke zničení spočívala ve vykopání příkopu po obvodě pevnosti., tak jak je vidět na výkresech. Byl odstraněn i zához z přírodních žulových kamenů. První pokus byl proveden na čelní stěně na části ucha se sbíječkou. (fotografie 4 a 5). Beton byl tak tvrdý , že po 10 – 15 minutách byla špice úplně tupá. S bouráním byla spotřebováno tolik pohonných hmot, že docílený efekt není dosti účinný a tento způsob byl tedy zavrhnut. K rozbourání 1 m³ zdiva bylo spotřebováno 220 l benzinu. Aby se docílilo hospodárnějších výsledků, rozhodli jsme se do navrtaných děr umístit malé nálože. Ty kromě trychtýřů v betonu způsobily i trhliny, které usnadňovaly práci sbíječkám. Přesto bylo ale nutno každých 30 – 40 minut měnit špice, neboť se často naráželo na ocelové pruty. Opět byla velká spotřeba materiálu, která nebyla úměrná dosaženému efektu. Výsledek ukazuje fotografie č. 6. Na obrázku 7 je vidět výsledek po delším vrtání a střílení. Je zřejmé, že bourání touto metodou láme jen malé části zdí, velké trhliny nebo prasknutí zdí ale nepřinese.

Napadla nás též myšlenka využít cenné části bunkrů, např. ocelový rám střílny váží 180 – 200 kg. Z tohoto důvodu jsme vyvrtali do betonu v rozích střílny 4 otvory, ve kterých jsme současně odpálily 0,2 kg nálože Tritolu. Výsledek na obrázku č. 6. Zjistili jsme, že vývrty zůstaly v původním stavu, veškerý tlak výbuchu šel nahoru a na dolů a do stran. Trhat beton mohly pouze dva na sebe navazující vývrty. V mnoha případech vznikaly v betonu i bezvýznamné vlasovité trhliny. Z toho je zřejmé, že by bylo potřeba velkého množství vrtání a trhavin, aby se pak železo mohlo ručně dobývat.

Bourání dříve uvedenými způsoby nepřineslo hospodárné výsledky a tak se začalo pracovat na jiném způsobu. Železné části byly zhotoveny francouzským způsobem, což je logické, neboť byly bunkry od dozorem Francouzů budovány. Tato metoda zpevňuje vnitřní stranu zdí, kde je hustší výztuž. Autoři konstrukce počítali s působením vnějších sil. Síly, které způsobí vnější výbuch, mají za následek ohnutí zdi. Ta se ohne dovnitř a tahová napětí jsou přenášena pruty. Proto je zvenku dovnitř výztuž čím dál hustší a silnější. Aby bylo možno bunkr rozbourat je tedy nutno působit výbušninou z vnitřku, kde se využije navíc uzavřeného prostoru. Na základě této myšlenky jsme provedli tedy zkoušky, z jejichž výsledků byly naše domněnky potvrzeny.

První pokusy byly provedeny u periskopů – otvor byl vyplněn vodou a dokonale ucpán, aby se voda neztratila. Voda má tu vlastnost, že síly vzniklé výbuchem vede všemi směry stejnou silou. Po našich propočtech jsme tedy umístili 5 kg Tritolu do vnitřku pevnosti rozdělených na 2 x 2,5 kg. Nálože byly umístěny v opačných rozích ve styku čelní a boční stěny se stropem. Otvory v pevnosti jsme vodotěsně utěsnili, byly zhotoveny dřevěné dveře a vstupní chodbička ucpána kamením a hlínou. Vodu jsme do bunkrů načerpali ručním čerpadlem o výkonu 150l/min. Po napumpování jsme zjistili, že základ zůstal bez dozoru a propustil vodu, která vytékala prasklinami. po 3 hodinách práce se podařilo napustit bunkr do 3/4 a další práce vypadala beznadějně. Účinek nebyl uspokojující. Lepší, ale dražší, je použití strojní pumpy, která zaplní bunkr vodou za krátký čas. Ale to je použitelné jen v místech, kde je poblíž vodní zdroj. Ukázalo se, že i tento způsob není příliš vhodný, neboť na menší zdi má výbuch velký účinek a velké naopak malý účinek. Zvyšování náloží pak vede ke zbytečnému plýtvání. Dosažený efekt ukazují obrázky 8 a 9. Mezi stropem a týlovými stěnami u vchodu vznikal 20 cm mezera, čelní zeď se odchýlila od základu asi o 30 cm. Zdi na více místech popraskaly, ale i po výbuchu zůstaly v celku a bylo ještě potřeba mnoho střeliva a práce. Výsledek neukazoval to, v co jsme věřili, a proto byl tento způsob zavrhnut.

S následujícími zkouškami jsme počítali na základě výpočtů. 17 kg Tritolu jsme rozmístili po 8,5 kg na čelní a boční zeď. Kulaté otvory pevnosti byly zevnitř utěsněny dřevěnými špunty a hlínou. Do vchodu byly zhotoveny dřevěné dveře a vstup uzavřen hlínou a kamením. Bylo dosaženo lepšího výsledku, což ukazují obrázky 10, 11 a 12. Stěny však byly stále pevné a tak jsme další konání prováděli podle prvního postupu, bylo potřeba více práce a pohonných hmot. Tento způsob měl lepší výsledky u zdí, jejichž výztuž nezasahovala do sousedních zdí, tedy byly spojeny jen malými háky (kotvami). V důsledku toho bylo možno zdi od sebe snadno oddělit, kotevní háky se vytáhly nebo praskly. Tato nedůslednost při spojování jednotlivých zdí, měla za následek hodně práce, kterou bylo nutno vykonat. Od ledna do srpna 1938 bylo vybudováno na hranicích asi 1200 malých pevností. I tento fakt tedy sloužil našim cílům, potřebovali jsme méně střeliva k bourání, než kdyby se to udělalo předpisově. Výsledky, kterých jsme dosáhli celkově s malým počtem výbušnin, uvidíme u dalších zkoušek.

Na následující zkoušky jsme zvýšili množství Tritolu na 20 kg a rozdělili na 5 dílů rozmístěných do rohů a do středu čelní zdi ve výšce 1 m od podlahy. Po zvětšení o 3 kg a rozdělení náloží oproti předchozím pokusům se účinek zvýšil, týlové zdi odlétly často až 15 m daleko (obrázky 13, 14, 15 a 16). Čela se oddělila, nadzvedla a zůstala spojena se základem železnou výztuží. Čelní zeď se základem asi o 1 m couvla dozadu. Zde se střetla s vykopaným otvorem a vrátila se téměř na původní místo. Bourání už probíhalo podle našich přání, a když se podařilo vybourat i čelní zeď, pak zkoušky splnily svůj cíl. Výsledek s rozdělením náloží se zdál uspokojivý. Daleko odhozené zdi nás však přivedly na to, že je praktické rozdělit výbušniny podle velikosti a síly stěny.

Na dalších zkouškách jsme ještě zvýšili množství trhaviny na 23 kg a rozdělili opět na 5 částí. Při tom jsme však vzali v úvahu velikosti jednotlivých stěn. Výsledek byl uspokojivý (fotografie 17, 18 a 19). Je zřejmé, že výbuch rozbil zdi pevnosti. Toto množství trhavin však bylo možno použít pouze u bunkrů jejichž čelní stěna měla tloušťku 80 cm. Pro takovéto zničení bunkru typu “A” (LO vz. 36) bylo zapotřebí 15 kg Tritolu rozmístěného podle výkresu (obrázky 20 a 21). Pro likvidaci bunkru B/a a (LO vz. 37 zesílený) bylo zapotřebí 54 kg Tritolu rozmístěného dle výkresu. Výsledek ukazuje obrázek 22 a 23.

Aby se docílilo ještě lepšího účinku byla čelní zeď na krajích podepřena nasypaným valem, který způsobil, že tato uprostřed praskla. Při použití uvedeného množství trhavin se zdi jednotlivých typů bunkrů úplně převrátily a na mnoha místech rozbily tak, že bylo možno vytáhnout 20 mm pruty. Tím bylo docíleno to, že zdi tak utrpěly, že železo bylo možno ručním nářadím vyndat.

“A” (LO vz. 36) – 100 pracovních hodin

“B/a” (LO vz. 37) – 150 pracovních hodin

“A” – 12 pracovních hodin

“B/a b” – 24 pracovních hodin

“B/a a” – 88 pracovních hodin

pro rozbourání zdí.

“A” – 370 pracovních hodin

“B/a b” – 600 pracovních hodin

“B/a a” – 1050 pracovních hodin

“A” – 500 pracovních hodin

“B/a b” – 800 pracovních hodin

“B/a a” – 1200 pracovních hodin

Ačkoliv bylo spotřebováno mnoho sil na postavení těchto bunkrů, v konečném výsledku po nich zůstane jen prach a zem. Jestliže se světem šíří vytroubená falešná pravda, pak zázračnou technikou postavené betonové kolosy prasknou jako mýdlová bublina a zůstanou jen památkou věčné síly a pravdy.

Překlad z KATONAI SZEMLE 1939 4. SZAM strana 61 – 75.

Jan Lakosil 21.2.2002